Něco o mě

 

Milé dlouhánky,

  

obvykle se lidé na úvod představují jménem, já však nejprve uvedu svou výšku.                                                                                    

Měřím186 cm a dalo mi práci se s tím vyrovnat. Narodila jsem se v roce 1968 a v mojí generaci byla moje výška velkou vyjímkou.

 

 

Snášela jsem to těžce, všude jsem trčela.

Jsem povahou introvert, ale moje výška na mě všude upozorňovala, hned si mě každý všiml a nezapomněl přidat komentář. Většinou ani ne moc  vtipný. Nejhorší byl můj strýc který mě pokaždé vítal slovy:

 

Tak jak šacuješ letadla? Ha, ha, ha.

V pubertě to mělo na moje sebevědomí katastrofální dopad.

 Nechtěla jsem být tak vidět, nechtěla jsem být na tělocviku první v řadě, nelíbila jsem se sama sobě. Slova jako „dlouhá, vysoká, velká“ jsem vnímala jako „ divná, ošklivá, neženská“. A neutěšovalo mě ani vědomí, že i modelky jsou vysoké. Já viděla to, že 75% chlapů je pro mě vyřazeno ze seznamu, protože ( co si budeme povídat) položit si hlavu na rameno někomu, kdo je o 10cm menší, je prostě nepohodlné a  vypadá to směšně ať děláte co děláte.

 

Mládí jsem prožívala v socialistickém Československu a přidala se další potíž se sháněním oblečení a bot. Líbilo se mi mnoho věcí které si koupily kamarádky, ale když už byly ty věci k sehnání tak rozhodně ne v mojí velikosti. A boty už vůbec ne. Mám číslo bot 42 a někdy i 43. Občas šlo, koupit si boty v pánském oddělení ale byla to hrozná potupa. A já chtěla vypadat jako ženská.

Oblékání jsem vyřešila tak, že jsem si většinu věcí ušila. Ale stejně mě to štvalo, třeba džíny si neušijete. Kupovala jsem si tedy pánské a občas to na nich bylo poznat. Ještě více zdůrazňovaly moji chlapeckou vizáž. A já přitom chtěla být něžnou dívkou, která se svému princi stulí v náručí. Což je v mém případě trapná představa , ale svoje hormóny člověk nepředělá.

 

Po revoluci jsem zajásala že se konečně bez potíží obléknu. Šít si věci na sebe už se nedalo stíhat a taky to nebylo společensky příliš in. Všichni měli svoje první kousky z HáeMka  a Céáčka, a na domácí šití se všichni ( i já) dívali spatra.

Celkem se dalo  něco sehnat, ale stejně to nebylo  jako když ženská patří mezi výškový průměr .

Naději jsem vkládala do vznikajících obchůdků typu XXL. Jenže tam je mi zase všechno široké. Vážím 67 kilo.  Ale aspoň jsem si tam poprvé nepřipadala jako exot, dokonce mě i zašimralo, že aspoň nejsem velká a ještě tlustá. Moje babička byla, tedy byla velká i tlustá. Ve své době to musela mít teprve těžké.

 

No a tak chodím nakupovat jen když fakt musím, a pořád se necítím dobře. Obvykle  projdu spoustu obchodů a všude končí velikosti asi tak u 170 cm. Připadá mi to nefér a na velikosti bot se už ani neptám.

 

Vystudovala jsem umělecké školy (SUPŠ na Žižkově  a pražskou AVU) a  miluju módu, všechny krásné věci, design, líčení a celý ženský svět.

 

 

Tak jsem se jednoho dne rozhodla

 

Když na mě oblečení pořád neprodávají tak jej budu prodávat já, ne?

 

Tak vznikl tento e-shop www.dlouhy-holky.cz a  blog o nás dlouhých holkách. Věřím, že si s Vámi budu moci psát a povídat o všech našich speciálních potížích se kterými se potýkáme.

Já  jsem dnes už se svou výškou smířená a jsem  sebevědomá žena, která ví co chce.

Žije se mi dobře.

Jen občas závidím těm malým drobným ženuškám, které mají muži potřebu opečovávat a ochraňovat. Člověk ale nemůže mít všechno, že? Nikdo nemá.

Chci  se prostě  dobře oblékat a věřím , že tím pomohu i mnohým z vás, abyste se cítily dobře a abyste  nemusely tajně nakupovat v pánském oddělení.

 

Mějte se krásně a dívejte se na svět z výšky.

Taťána

 

Napište mi jak se vám žilo a žije jako dlouhé holce?

Buď na email: dlouhy-holky@seznam.cz nebo do tohoto formuláře.

 

Jak se Vám žije jako dlouhé holce?